O objektu
Stavební ruch na Olomoucké ulici, která kopírovala starou obchodní cestu do Olomouce a později císařskou silnici, nastartovala stavba Moravsko-slezské centrální dráhy s nádražím počátkem 70. let 19. století. Zatímco zástavba nájemními domy a vilami postupovala směrem od centra a do konce 19. století se dostala na úroveň železniční trati, na opačném konci ulice vznikly již v 80. a 90. letech 19. století dva velké zdravotnické areály. Prvním z nich byla zemská psychiatrická léčebna.
Péči o duševně nemocné bylo vyhrazeno oddělení již v Heiderichově všeobecné nemocnici na počátku 19. století. V druhé polovině 19. století se péče o psychicky nemocné pacienty stala součástí moderní medicíny a začaly se prosazovat snahy o její zlepšení. To znamenalo také změnu samotných léčeben, které často dostávaly podobu pavilonového areálu, ve kterém mohla být oddělena péče o těžší a lehčí psychiatrické případy. Zároveň byly stavby zasazeny do zeleně, což mělo přispívat k psychické pohodě pacientů.
Zemský sněm rozhodl v roce 1882 o zřízení samostatné nemocnice pro léčbu nervových chorob s kapacitou 200 pacientů. Vypracováním návrhu pověřil slezský zemský výbor štrasburského architekta Waldemara Osterloffa (1858–1933), který v té době pracoval na projektu psychiatrické léčebny v Emmendingenu v Bádensku (1886–1889) a také na plánech evangelické nemocnice v Těšíně (1887–1892). Osterloff – zřejmě ve spolupráci s Adolfem Jordanem – pro Opavu navrhl areál s 12 zrcadlově orientovanými pavilony: šesti pro muže a šesti pro ženy. V prostoru mezi nimi byly seřazeny společné budovy: při ulici Olomoucké správní budova, za ní shromažďovací budova, dále hospodářský objekt s kuchyní, prádelna, kaple a na nejvzdálenějším okraji infekční pavilon. Každý pavilon měl svou zahradu a součástí areálu byl i malý statek se čtyřmi kravami, na němž pracovali pacienti v rámci terapie. Nemocnice se stala nejmodernějším zařízením tohoto typu v tehdejším Rakousku-Uhersku.
Nejstarší část areálu byla navržena v duchu přísného historismu při uplatnění novorenesančního stylového repertoáru. Budovy byly převážně dvoutraktové, s chodbou a na ni navazujícími pokoji. Pavilony pro pacienty, kteří nevyžadovali izolaci, byly opatřeny terasami a verandami se štítovými nástavci. Průčelí ozdobily jednoduché architektonické prvky – nárožní armování, bosáže, římsy, trojúhelné frontony, profilované šambrány. Přesahující sedlové střechy mají dekorativně pojatá zhlaví trámů. S takto poměrně stroze řešenými pavilony kontrastuje palácová administrativní budova při vstupu, inspirovaná francouzskou neorenesancí. Jednopatrová stavba s dvoupatrovou střední částí s dvojicí rizalitů má průčelí vertikálně členěné pilastry, v patře kanelovanými, rizality jsou akcentovány bosovanými pilastry a dvojicemi sloupů s římsovými hlavicemi. Horizontální členění zajišťují kordonové římsy, balustrové parapety oken a korunní římsa vynášená volutovými konzolami. Okna mají trojúhelné a segmentové frontony na konzolkách. Ve vlysu v obou rizalitech je římskými číslicemi provedena datace výstavby: MDCCCLXXXVI a MDCCCLXXXVIII. Střední část zdůrazňují v rovině střechy po stranách mansardové nástavce, odvozené z tradice francouzské architektury. V interiéru s trojtraktovou dispozicí se dochovaly reprezentativní vestibul, schodiště a horní hala inspirované pozdně renesanční architekturou. Stěny vestibulu i haly jsou členěné pilastry, jednotlivá pole mezi nimi byla završena půlkruhovými záklenky nebo trojúhelnými štíty s andílčími hlavičkami. Zdi schodiště s dochovaným kovaným zábradlím jsou zdobené diamantováním. Pavilony byly urbanisticky začleněny do parkově upravené zahrady a areál byl později propojen s mladším areálem nemocnice.
Již deset let po dokončení se léčebna dočkala rozšíření. V roce 1897 byl postaven nový infekční pavilon (dnes č. VII) a k 50. jubileu vlády císaře Františka Josefa I. byl v roce 1898 otevřen pavilon ženského chorobince s 50 lůžky (XVII). Další rozšiřování areálu následovalo na počátku 20. století. K 60. výročí císařovy vlády byl roku 1908 vystavěn mužský chorobinec (XVIII), roku 1910 dům lékařů, v roce 1911 infekční oddělení pro muže (VIII) a kuchyně a roku 1913 pavilony pro neklidné muže a ženy (XIX a XX). V lednu 1914 vznikl hospodářský dvůr (dnes z větší části zbořený). Tyto nové budovy navrhl tehdejší vrchní zemský stavební rada Adolf Müller, jenž stavby řešil ve střídmém výrazu kombinujícím vernakulární formy s historizujícími reminiscencemi na tvorbu 1. poloviny 19. století. Areál byl stavebně dokončen v roce 1927. Ačkoliv se plánovalo ještě několik nových budov, realizován byl pouze pavilon pro neklidné (XXII) podle projektu architekta Karla Gottwalda ze zemského stavebního úřadu. Budova v tradicionalistickém stylu s prvky německého regionalismu (Heimatstil) byla situována do nejsevernější části areálu.
Přestože byly interiéry zejména ve 2. polovině 20. století utilitárně upraveny, část jejich původního řešení se dochovala. Jedná se zejména o správní budovu, v níž se kromě již zmíněného řešení vestibulu se schodištěm zachovaly i některé původní dveře. V sále kaple, přeměněné na kulturní dům, je dodnes původní litinová galerie s dekorativním zábradlím.
Vedle obdobných areálů v Praze-Bohnicích a v Kroměříži představuje areál psychiatrické léčebny v Opavě pozoruhodný celek, který dokládá uplatnění architektury historismu, regionalismu a vernakulární tvorby, charakteristických pro Slezsko té doby. Hodnota zmíněného souboru spočívá i v zapojení do širších urbanistických vazeb na sousední nemocnici či v kontextu budování zástavby v širším okolí Olomoucké ulice.
RR+MSt
