Období

• 1850–1918

  

  Od poloviny 18. století, kdy Marie Terezie ztratila většinu Slezska, Opava zaujímala pozici zemského hlavního města Rakouského Slezska. Politickými, hospodářskými i kulturními vazbami byla úzce provázána s Vídní, hlavním městem monarchie. Zmíněný vztah se odrážel v proměnách zdejší architektonické kultury. V ní se vystřídaly stylové polohy romantického, přísného i pozdního historismu a kolem roku 1900 nastupující moderny v podobě vegetabilní a posléze geometrické secese. Tyto proměny se uskutečňovaly v rámci obecnějších procesů modernizace, industrializace a urbanizace a zároveň nacionalizace středoevropského prostoru. Stavební proměna Opavy se odehrávala v kontextu historického jádra města obklopeného parky s pásem školských a kulturních staveb, reprezentačních budov, paláců a nájemních domů. Výrazně se proměňovala i opavská předměstí, zastavovaná novými typy architektonických objektů a areálů v podobě školských a zdravotnických zařízení, nemocnic, vojenských staveb, městské infrastruktury, nových veřejných prostranství a objektů souvisejících s rozvojem bydlení i hromadné dopravy v podobě železnice a městské dopravní sítě. Na proměnách města se podílela celá řada architektů, stavitelů a projektantů, činných jak v rámci městského stavebního úřadu a zemského úřadu, tak i z pozice soukromého podnikání. Většina z nich se vzdělávala nebo působila ve Vídni, sehrávající ve vztahu k Opavě a zdejší společnosti i po roce 1918 důležitou roli jednoho z inspiračních středoevropských center.

• 1918–1938

  

  Éra první Československé republiky se v architektuře na území města Opavy projevovala přetrvávajícím vlivem vídeňského centra, postupně převrstvovaným novými podněty v souvislosti se změnami ve státoprávním uspořádání i v dobovém diskurzu. Z předchozího období přetrval vliv vídeňského architekta Leopolda Bauera, který zde uskutečnil dvě zásadní realizace, ale za zmínku stojí i stavby jeho syna Haralda, taktéž provázaného s Vídní. V projekční práci a v realizacích zadávaných městem, státními institucemi i soukromými stavebníky se ve městě a jeho okolí uplatňovali především místní architekti (Karl Gottwald, Johann Kallita, Otto Reichner ad.) a stavitelé (Erich Geldner, Julius Lundwall, Julius Vysloužil ad.), zčásti působící v rámci zemského úřadu, zčásti fungující v rámci soukromé praxe. Ze zástupců měst západní části Československa se v opavském prostředí uplatnili architekti z Prahy (Gotthard Faika), Plzně (Hanuš Zápal), Brna (Miloslav Kopřiva) nebo Moravské Ostravy (bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové). Ačkoli Opava ztratila v 2. polovině 20. let svůj status hlavního města československého Slezska ve prospěch Brna (vznik Země moravskoslezské), nadále si podržela důležitou společenskou a kulturní roli. Převažovala zde konzervativněji pojatá architektura nového klasicismu, Heimatstilu či dekorativismu. V historickém jádru města a ve vilových čtvrtích se objevovaly ojediněle příklady německé nové věcnosti či pro české prostředí příznačného funkcionalismu. Zmíněná konzervativní východiska se stala základem architektonického vývoje i v navazující historické etapě související s obsazením Opavy nacistickým Německem a s obdobím 2. světové války.