O objektu
Stavební ruch na Olomoucké ulici, která kopírovala starou obchodní cestu do Olomouce a později císařskou silnici, nastartovala stavba Moravsko-slezské centrální dráhy s nádražím počátkem 70. let 19. století. Zatímco zástavba nájemními domy a vilami postupovala směrem od centra a do konce 19. století se dostala na úroveň železniční trati, na opačném konci ulice vznikly již v 80. a 90. letech 19. století dva velké zdravotnické areály – nejprve zemská psychiatrická léčebna a o deset let později zemská nemocnice.
Počátky opavské nemocnice sahají do roku 1798, kdy začala na popud vedení města přestavba zrušeného františkánského kláštera na Ostrožné ulici v historickém jádru Opavy na všeobecnou nemocnici, nazvanou Heiderichovým institutem podle jejího prvního lékaře Leopolda Heidericha. Na konci 19. století ale její kapacita a hlavně vybavení přestaly dostačovat, navíc se nacházela přímo v centru města, proto bylo rozhodnuto vystavět nemocnici novou, zcela stranou od městské zástavby. Ředitel nemocnice Ernst Freissler podal v roce 1893 podnět zemskému sněmu, který stavbu schválil v únoru 1894. Za stavební místo byly zvoleny pozemky na Olomoucké ulici v sousedství zemského ústavu pro léčení nervových chorob. Až v roce 1897 se uskutečnila architektonická soutěž, v níž mezi 18 zaslanými návrhy zvítězil projekt Světlo a vzduch hamburského architekta Friedricha Ruppela, který již měl za sebou návrh městské nemocnice v Hamburku-Eppendorfu (rovněž pavilonového typu). V porotě zasedli ministerský rada Emanuel Kusý, sanitární referent ministerstva vnitra rytíř von Dubrav, dvorní rada a architekt Franz von Gruber, ředitel všeobecné nemocnice Viktor Mucha a vrchní stavební rada Michael Fellner, své návrhy zaslali například Otto Thienemann (třetí místo), Rudolf Dick nebo Kuno Waldman. Protože se Ruppel vzdal vypracování prováděcích plánů a rozpočtu, pověřila zemská vláda těmito úkoly zemského inženýra Adolfa Müllera, který v soutěži obsadil s projektem X druhé místo. Müller také celou stavbu, realizovanou opavskými stavebními firmami Aloise Geldnera a Josefa Hruschky, řídil a zřejmě i částečně přetvořil. Stavět se začalo v lednu 1899, celý areál byl dokončen v prosinci 1900.
Franz Ruppel řešil na základě soutěžních požadavků nemocnici jako pavilonový areál situovaný do zeleně. Z celkem 18 pavilonů jich 12 sloužilo zdravotní péči, ve zbývajících šesti se nacházelo administrativní a hospodářské zázemí a také byty lékařů. Pavilony, symetricky rozmístěné podél osy kolmé na Olomouckou ulici, uvozovala reprezentativní budova ředitelství. Jednotlivé přízemní až dvoupatrové objekty vycházely v architektonickém rozvržení hmot ještě z pozdního historismu. Průčelí, tradičně členěná bosáží, pilastry či lizénovými rámci, s nadokenními římsami nesenými konzolami, jsou však již dekorovaná secesními motivy – rostlinnými i figurálními (maskarony), kruhovými terčíky, závěsy. Ploché střechy výrazně přesahující průčelí nesou dřevěné vyřezávané a malované konzoly, což má také do značné míry charakter typický pro secesně pojaté objekty. Dostatečné prosvětlení nemocničních pokojů i ordinací zajišťovala velká vysoká okna.
Počátkem 20. let 20. století se počítalo s rozšířením nemocničního areálu. Architekt Karl Gottwald ze zemského stavebního ředitelství vypracoval v letech 1919–1920 plány na výstavbu pavilonu pro léčbu plicních chorob, operačního pavilonu, domu lékařů a prosektury, ty ovšem zůstaly nerealizované. Větší stavební zásahy vyvolala až druhá světová válka, když letecký nálet v prosinci 1944 poškodil několik pavilonů. Další byly zničeny nebo poškozeny při osvobozovacích bojích v květnu 1945. Obnova areálu ze zemských i státních prostředků začala v roce 1947 a znamenala nejen rekonstrukci některých pavilonů, ale i jejich dostavbu v intencích pozdního funkcionalismu. K takovým příkladům patří dostavba pavilonu L podle projektu architekta Josefa Krischkeho. Přístavba sestává z dvoupatrového obdélného křídla s průběžnými balkony v posledním podlaží, jehož nároží Krischke dynamicky zaoblil, posadil na subtilní sloupy a opatřil v prvním patře lodžií a v druhém patře pásovým oknem. Celé nároží pak v kontrastu s hladkými omítkami obložil cihelnými pásky.
Po roce 1989 se uskutečnily postmoderní zásahy, jádro areálu ale zůstalo intaktně zachováno. V roce 1990 bylo proto sedm nejstarších pavilonů (A, B, E, F, H, K a L) prohlášeno za kulturní památku. Tyto památkově chráněné objekty pak prošly v letech 2010 a 2020 citlivou rekonstrukcí.
RR
