O objektu
Opavská okružní třída (dnes ulice Olbrichova), vytyčená v druhé polovině 19. století po zbourání městských hradeb podél jižního a jihozápadního obvodu městského jádra, byla postupně zastavěna několika veřejnými budovami. Jednou z posledních se stala budova posádkového velitelství s kasinem na jejím samotném počátku v blízkosti tehdejšího náměstí Františka Josefa (dnes náměstí Republiky). První stálá vojenská posádka byla v Opavě již od konce třicetileté války, ztráta značné části Slezska v roce 1742 pak znamenala, že se Opava stala příhraničním městem, což si vyžádalo posílení vojenského zabezpečení. Opava se měla dokonce stát pevností. Nacházelo se zde několik vojenských jednotek a množství kasáren. Jen v blízkosti okružní třídy byla rovnou dvoje – Boullovská kasárna (zbořená v roce 1898 a nahrazena budovou městské spořitelny) a pěchotní kasárna Františka Josefa na severní straně stejnojmenného náměstí (vedle pozdějšího obchodního domu Breda & Weinstein). Kromě toho zde fungovala i posádková nemocnice nebo proviantní sklad. Celkem zde před 1. světovou válkou sloužilo na 100 důstojníků, 2 000 vojáků a 250 koní. Dlouhodobou potřebu umístění velitelství a zázemí všech těchto posádek měla vyřešit administrativní budova s kasinem situovaná na výhodném místě při okružní třídě. O tuto nárožní lichoběžníkovou parcelu v sousedství opavské synagogy, kde stál menší dům Marie Mayerové, měl již počátkem 20. století zájem Slezský hypoteční úvěrový spolek (Schlesischer Realkredit-Verein), který ji chtěl zastavět obytným a administrativním domem s dominantní válcovou věžicí podle projektu Josefa Hruschky, nakonec ale pozemek získala armáda.
Tehdejší městský architekt Alfred von Stutterheim navrhl roku 1908 čtyřkřídlou jednopatrovou budovu ve stylu neoklasicismu s hlavním křídlem ve formě corps-de-logis, završeným mohutnou mansardovou střechou. Monumentální vstupní průčelí hlavního, o patro převýšeného křídla se otevíralo do náměstí Františka Josefa arkádami v parteru a pěticí vysokých oken s mělkými balustrádovými balkonky, která osvětlovala sál v patře. Velkolepý vzhled završil trojúhelný štít se štukovým motivem rakouského orla ve zbrani a atika ozdobená klasicizujícími vázami. Boční křídla řešil Stutterheim ve střídmějších formách s pásovou rustikou v parteru a lizénovými rámci v patře, završovala je rovněž atika s vázami a mansardové střechy. Pro vytvoření sochařské výzdoby si Stutterheim vybral svého častého spolupracovníka, opavského sochaře Adolfa Köhrera. Dispozice budovy byla dvoutraktová s chodbou orientovanou do dvora. Hlavnímu křídlu dominoval v přízemí vstupní vestibul s reprezentativním dvouramenným schodištěm a v patře dvoupodlažní sál o rozloze 200 m2 s hudební galerií a štukovou výzdobou s vojenskou tematikou. Do symetricky řešených bočních křídel, přístupných dvojicí bočních vstupů s navazujícími schodišti, měly být umístěny kanceláře, knihovna, hospodářský provoz (kuchyně, jídelna, přípravna) a ubikace pro poddůstojníky, vojenské sluhy a kuchyňský personál. V patře byly ještě tři menší sály, určené jako jídelny, příp. herny (kasino). Objekt měl být vybaven nízkotlakým parním topením a elektrickým osvětlením. Budovu mělo využívat velitelství 10. pěší brigády, velitelství střeleckého pluku č. 15, náhradní velitelský sbor pěšího pluku č. 1 „Císař“, velitelství 16. mysliveckého pluku, doplňkové okresní velitelství č. 1 se superarbitráží a důstojnická škola.
Roku 1913 musel Alfred Stutterheim plány přepracovat. Zásadní proměnu prodělala dispozice, namísto čtyřkřídlé vznikla pouze trojkřídlá, mírně nesymetrická budova s jedním delším bočním křídlem, bez bočních vstupů a schodišť. Především ale byla boční křídla zvýšena o patro, do nějž byly umístěny byty vojenských gážistů. Podle dobových pramenů se tak stalo z urbanistických a architektonických důvodů s ohledem na okolní zástavbu, ale na druhou stranu to porušilo monumentalitu hlavního křídla. Rovněž se změnily detaily vnějšího pláště – pod okny v patře bočních křídel přibyly slepé balustrády a dva balkony na konzolách, jejichž vstup rámovala edikula s půlkruhovým rozeklaným štítem a štukovými vojenskými trofejemi, obdobné štukové vojenské motivy se objevily na klenácích arkád hlavního křídla. Realizovány naopak nebyly atiky s vázami. Změnila se rovněž krytina – místo původně plánované pálené tašky byly použity břidlicové šablony. Stavba, kterou provedla opavská firma Kern & Blum, byla zahájena na počátku 1. světové války a dokončena byla až rok po ní. Budova uzavřela domovní blok podél okružní třídy a vytvořila dominantu na nároží Školního okruhu (dnes Olbrichova) a ulice Na Rybníčku.
Po 1. světové válce budovu užívala československá armáda, po roce 1945 do ní byl umístěn vojenský klub s restaurací (Opavany nazývaný Arma), sál v patře sloužil pro pořádání tanečních kurzů, plesů a dalších kulturních akcí. Roku 1998 získala objekt Slezská univerzita, která jej nechala v letech 2001–2003 adaptovat pro potřeby rektorátu. Autorem architektonického řešení byl Ing. arch. Erhard Jarosch ze Slezské projektové společnosti, úpravu interiérů navrhl Mgr. Jiří Žlebka. Adaptace zahrnovala především opravu fasády a výměnu oken. Z původních interiérů se zachoval vestibul s hlavním podkovovitým schodištěm s kovaným zábradlím i dvoupodlažní sál s původní štukovou výzdobou. Při rekonstrukci se sál dočkal restaurování, nového osvětlení a zejména vestavby pódia a hlediště s pevně zabudovanými sedadly. Nyní slouží jako univerzitní aula.
RR
