Vlastní vila Aloise Geldnera

O objektu

Olomoucká ulice, kopírující starou obchodní cestu do Olomouce, se od 70. let 19. století, kdy byla vystavěna Moravsko-slezská centrální dráha s nádražím, stala tzv. dobrou adresou. Vzniklo zde několik veřejných staveb (areály zemské nemocnice a zemské psychiatrické léčebny, justiční palác), ale obytné domy si zde postavilo také množství významných obyvatel Opavy. Patřil k nim i opavský stavitel Alois Geldner (1860–⁠1923), který měl na Olomoucké ulici sklad stavebního materiálu s provizorními budovami. Na této parcele – v dosud nezastavěné části zvané Za Prachárnou (Hinter dem Pulverthurm) nedaleko nově vzniklého Goetheho náměstí (dnes Horovo), na nároží ulic Olomoucké a Laudonovy (Laudongasse, dnes Vančurova), vytyčené v roce 1902 – si v letech 1910–⁠1911 postavil podle vlastního návrhu jednopatrovou vilu.

Dům nepravidelného mírně obdélného půdorysu, řešený v intencích neobiedermeieru se secesními prvky, působí robustně, a to zejména díky mohutné mansardové střeše s různě pojatými štíty a vikýři. Asymetričnost stavby podtrhuje fakt, že každé ze čtyř průčelí je řešeno zcela odlišně. Jejich plochy, prolomené velkými obdélnými nebo segmentově zaklenutými okny, jsou pokryty v kontrastu hladkou a strukturovanou omítkou a dekorovány štukovými prvky tvořícími solitérní akcenty (medailony s figurálními motivy, vázy, mušle, kartuše). Jižní hlavní průčelí přitáhne pozornost rizalitem s mírně vypjatým parterem mezi stylizovanými pylony, jehož trojice oken je oddělená kanelovanými pilastry. V patře se rizalit otevírá lodžií s kovovým zábradlím a štukovými vázami na pilastrech po stranách. Segmentový oblouk lodžie se otiskuje i do křivky zastřešení vyneseného na dřevěných konzolách. Východní průčelí zakončuje konvex-konkávně projmutý štít dekorovaný štukovým medailonem s atributy stavitelství (úhelník, kružítko) jako připomínkou povolání stavebníka. Vstupní partii s otevřeným zádveřím a přístupem na schodiště akcentuje polygonální věžice se zvoncovitou střechou. Západní průčelí (do ulice Vančurovy) s cylindrickým arkýřem v parteru je završené rovněž konvex-konkávně pojatým štítem se sdruženým oknem. Úhel svírající severní a západní průčelí vyplňuje hmota zimní zahrady s balkonem v patře.

Dispozice se odvíjela od centrální průchozí haly, kolem níž se řadily jednotlivé pokoje. Interiér domu byl v roce 1926 adaptován, přičemž v každém podlaží vznikl samostatný byt. Z této rekonstrukce se zachovala štuková výzdoba a dřevěné obložení, v pokojích kazetové a trámové stropy. Dům reprezentuje architekturu nového historismu kolem roku 1910, syntetizující podněty pozdní secese, neobiedermeieru a neobaroka do architektonicky a výtvarně jednotného celku.

 

RR + MSt

Literatura

  • Dana Kouřilová, Opava – urbanistická koncepce rozvoje města a její realizace na přelomu 19. a 20. století I. Časopis Slezského zemského muzea, série B – vědy historické, 41, 1992, s. 245–255, zde s. 249.
  • Romana Rosová – Martin Strakoš (eds.), Průvodce architekturou Opavy, Ostrava 2011, s. 220.
  • Pavel Šopák, Století proměny. Devatenácté století ve stavební kultuře českého Slezska a Ostravska, Opava 2018, s. 215.
  • Jindřich Vybíral, Secesní architektura v Opavě, Časopis Slezského muzea, série B – vědy historické, 28, 1979, s. 79–92, zde s. 83.