O objektu
Okolí císařské silnice spojující Opavu s Olomoucí se začalo výrazněji urbanizovat teprve po roce 1872, kdy vzniklo nádraží Centrální dráhy (dnes stanice Opava západ) napojující Opavu na Krnov, Bruntál a Olomouc. Ulice, jež získala název podle svého hlavního směru, byla postupně zastavěna nejen důležitými veřejnými stavbami (justiční palác, zemská nemocnice, zemská psychiatrická léčebna), ale i výstavními domy opavských osobností (stavitel A. Geldner, malíř A. Zdrazila, ředitel zemské nemocnice F. Pendl). Stala se tzv. dobrou adresou, kterou od roku 1905 obsluhovala elektrická dráha spojující Severní nádraží (dnes Opava východ) se zemskou nemocnicí (od roku 1912 až se zemskou psychiatrickou léčebnou).
Již ve 30. letech 19. století stál v sousedství Tlachovy (později Haalovy) cihelny a vojenského zaopatřovacího skladiště přízemní zděný dům. V roce 1902 ho od dědiců Theodora Balka koupil kavárník Emil Janík a nechal na jeho místě vystavět roku 1903 podle projektu opavských stavitelů Karla Kerna a Karla Bluma dvoupatrový nájemní dům s kavárnou Hedvičin dvůr (Hedwigshof) v přízemí. Poloha na nároží a ustoupení od nedávno vytyčené Schmerlingovy ulice (dnes Lepařova) dovolily vytvořit na této straně malou zahrádku. Kern a Blum pojali novostavbu v novorokokovém stylu a její patra dekorovali – v kontrastu s hladkým parterem členěným pouze pásovou rustikou – bohatou štukovou výzdobou a masivními frontony. Nárožní polohu akcentoval rizalit završený mansardovou střechou. Korunní římsa na volutových konzolách vynášela nízkou atiku, z níž se zvedají konvex-konkávně modelované štíty vikýřů. Interiér kavárny, prosvětlený velkými půlkruhově zaklenutými okny, obložený dřevěným táflováním a zdobený štukovým dekorem na stěnách a stropech, dokončil Vincenc Adam, který budovu koupil roku 1903.
Slavnostní otevření kavárny se konalo 31. října 1903. Hedvičin dvůr patřil k nejlepším podnikům svého druhu v Opavě. Byl vybaven třemi kulečníkovými stoly, k dispozici byl i bohatý výběr denního tisku včetně zahraničního. Majitel kavárny lákal v inzerátech na moderní elektrickou ventilaci. Ke stálým hostům patřil v letech 1920–1941 polní maršál Eduard Böhm-Ermolli, který se zde scházel s bývalými důstojníky rakouské armády. Kavárnu vyhledávali též advokáti a jejich klienti v přestávkách mezi jednáním nedalekého soudu. Po zatčení majitele Adolfa Smetany v roce 1944 sloužil objekt jako vojenský lazaret. Po válce byl provoz obnoven pod názvem Národní kavárna. V letech 1952–1957 proběhla adaptace, při níž byla do interiéru vestavěna dřevěná galerie. Interiér byl znovu upravován počátkem 90. let. Koncem 20. století sloužily prostory několik let jako prodejna bílé elektroniky, poté se noví majitelé několikrát pokoušeli provoz kavárny obnovit.
RR
