O objektu
Z dálky viditelná neobvyklá moderní kostelní věž, ne nepodobná americkému mrakodrapu, vrcholící baldachýnem s betonovým latinským křížem, představuje charakteristickou moderní dominantu opavského panoramatu a v současnosti si bez ní Opavu představí již málokdo. Věž se přitom musela od roku 1945 až do počátku 90. let obejít bez završení zmíněným křížem, neboť ten byl zničen během válečných bojů v dubnu 1945. Na věži totiž fungovala pozorovatelna Luftwaffe, a tak se uvedená vertikála stala vítaným cílem blížících se vojsk. Kostel byl dokonce již za války používán jako skladiště válečného materiálu, následně chátral bez využití, od roku 1955 až do roku 1989 sloužil jako sklad zdravotnického materiálu a teprve v první polovině 90. let 20. století se jej podařilo definitivně dokončit a v roce 1993 i vysvětit.
Území podél cesty směřující na Bruntál a Krnov bylo součástí opavského Hradeckého předměstí. V roce 1789 se zdejší prostor, na kterém později vznikl kostel sv. Hedviky, začal využívat jako hřbitov, což vyjadřovalo i místní názvosloví, označující lokalitu jako Hřbitovní (Am Friedhof), posléze Starý hřbitov (Alte Friedhof). Hřbitov byl zrušen až v roce 1891 v souvislosti se zřízením nového hřbitova v jižní části Opavy u Otické ulice. Po 1. světové válce se v této západní části města začalo uvažovat o zřízení nového kostela, který by byl současně památníkem padlých z 1. světové války a který by byl zasvěcen patronce Slezska sv. Hedvice. Úvahy o zřízení nového kostela sahají až do 90. let 19. století, kdy kněz a profesor opavské reálky P. Josef Eichler přišel s myšlenkou postavit v Opavě chrám zasvěcený patronce Slezska. K tomu účelu zřídil nadaci, do níž vložil 6 000 zlatých. Následně se hledalo vhodné místo ke stavbě kostela a v průběhu 1. světové války se k tomu přidala myšlenka chrám pojmout jako památník válečným obětem. V roce 1928 vytvořil jeden z prvních návrhů architekt Adolf Müller, další návrh zpracoval architekt Karl Gottwald, ale teprve se zakoupením pozemku bývalého hřbitova získal záměr výstavby nového svatostánku reálné obrysy. V prosinci 1931 byla vypsána architektonická soutěž, jíž se mohli zúčastnit autoři původem z tehdejšího československého Slezska. V porotě zasedali starosta města Ernst Franz, probošt Paul Heider, ředitel Slezského zemského muzea Wilhelm Braun, malíř Adolf Zdrazila, sochař Josef Obeth a architekti Erich Geldner a Jan Rubý. Vyhodnocení se uskutečnilo na jaře 1932. První cenou byl odměněn návrh architekta Leopolda Bauera, druhou cenu získal Oskar Wittek a třetí cenu obdržel Wilhelm Schönn z Bruntálu. Bauer následně projekt rozpracoval. Se stavbou se oficiálně začalo na konci července 1932, a jelikož se jednalo o náročný úkol, protáhlo se dokončení chrámu až do poloviny roku 1937.
Zatímco Wittek zpracoval soutěžní návrh do podoby archetypálního monumentu s lapidárním dvouvěžovým průčelím a expresionistickým traktováním, Bauer hledal podobu chrámu v linii vlastní tvorby, kombinující důraz kladený v rovině symboliky s akcentem ve sféře specifického prostorového, konstrukčního i výtvarného pojetí. Původní Bauerova studie, předcházející jeho definitivnímu řešení, počítala s vytvořením velkého chrámu na půdorysu latinského kříže, k němuž připojoval tříosý převýšený portikus ve tvaru baldachýnu, tvořící hlavní průčelí chrámu. Zmíněný koncept následně pozměnil a z představeného portiku zformoval odstupňovanou věžovou hmotu hlavního průčelí s kvadratickou zvonicí, završenou baldachýnovým nástavcem s latinským křížem.
Bauerův návrh chrámu na půdorysu latinského kříže s pyramidálně třikrát odstupňovanou věžovou hmotou hlavního průčelí byl založen na kombinaci moderní konstrukční soustavy železobetonového skeletu a středověkého principu prostorové schrány, otevírající se do okolí velkými okny. Inspirace vycházela jak ze středověkého umění, tak i z díla francouzského architekta Augusta Peretta, excelentně využívajícího železobeton jako konstrukční i umělecký základ architektonické složky návrhu. Bauer ve zvoleném řešení uplatnil princip odstupňované věžové dominanty. Navazoval tím na své předchozí projekty založené na příkladu amerických mrakodrapů. To platí především pro Bauerův jen torzálně uskutečněný projekt Rakouské národní banky poblíž centra Vídně, kde však věžová dominanta zůstala pouze na papíře.
Základní konstrukční princip opavského kostela spočívá ve využití vyzdívaného železobetonového skeletu, použitého nejen z hlediska konstrukce, ale i s ohledem na rytmizaci fasád do podoby lizénových rámů, tvořených systémem lizén/pilířů a překladů. Na nich spočívají římsy ozdobené latinskými nápisy, respektive citacemi z Missasolemnis skladatele Ludwiga van Beethovena. Takto rytmizované stěny jsou příznačné jak pro hmotu věže v hlavním průčelí, tak i pro boční a zadní průčelí hlavní lodi. Ústřední prostor kostela je jednolodní s příčným transeptem. Hlavní loď završuje segmentová železobetonová klenba, boční prostory transeptu a prostor kněžiště jsou plochostropé. Půdorys presbytáře, stejně širokého jako kostelní loď, je čtvercový. Přechody mezi prostorem lodi a prostory transeptu a presbytáře zvýrazňují železobetonové rámy konstrukce, tvořené hranolovými nárožními pilíři a překlady, v čemž se odráží racionální princip prostorové a na racionálním geometrickém základě založené koncepce. Takto klasicky pojatá geometrická struktura chrámového půdorysu ve tvaru latinského kříže, kombinovaná s konstrukční skeletovou soustavou, vypovídá o tradičním směřování autora, využívajícího k danému uměleckému záměru i moderní konstrukční principy.
Omítané stěny transeptu a presbytáře zdobí figurální nástěnné malby slezského malíře Paula Gebauera (1888–1951). Ústřední malba s výrazně expresivně podaným vyobrazením Zmrtvýchvstání Krista je umístěna na stěně presbytáře za hlavním oltářem. Součástí vítězného oblouku je malba s trůnícím Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým (sv. Trojice). Na evangelijní straně transeptu se nachází Gebauerova nástěnná malba s P. Marií jako Královnou nebes a na epištolní straně malba se sv. Hedvikou jako patronkou Slezska a dalšími zemskými patrony českých zemí. Hlavní oltář zdobí reliéfy slezské sochařky Heleny Scholzové-Železné (1882–1974). Hlavní vstup do kostela uzavírá dekorativně pojatá kovová mříž od opavského Ludwiga Bluchy podle Bauerova návrhu. Stěny uvozující hlavní vstup do chrámu byly zdobeny nástěnnými malbami Adolfa Zdrazily (1868–1942), jenž častěji spolupracoval s autorem projektu. V poválečném období však byly zatřeny a dosud čekají na svou obnovu.
Kostel sv. Hedviky představuje jednu z vrcholných staveb architekta Leopolda Bauera a zároveň je to jeho závěrečné dílo, jímž se uzavřela jeho komplikovaná a navýsost pozoruhodná životní pouť. Touto stavbou, představující ukázkový příklad Gesamtkunstwerku, se zároveň uzavírá důležitá kapitola architektury a výtvarného umění tehdejšího československého Slezska.
Kostel, využívaný do té doby jako skladiště, byl po sametové revoluci v roce 1990 prohlášen za kulturní památku. Následně proběhla jeho obnova a dne 16. října1993, kdy uplynulo 750 let od smrti patronky Slezska sv. Hedviky, byl vysvěcen. Z širšího urbanistického hlediska se ve 30. letech v souvislosti s budováním chrámu začalo v jeho okolí s výstavbou obytných domů v gesci stavební firmy opavského stavitele Karla Kerna. Po 2. světové válce v letech 1947–1949 prostor náměstí dotvořily tři domovní bloky pozdně funkcionalistických domů podle plánů brněnského architekta Bohuslava Fuchse a celek završil blok domů U Zlatého kříže z éry socialistického realismu z tvůrčí dílny opavského pracoviště ostravského Stavoprojektu.
MSt
