Palác Razumovských

V roce 1884 přišla na Opavsko zakoupením panství Horní Vikštejn (dnes Radkov-Dubová) rodina Camilla Razumovského (1852–⁠1917). Rod Razumovských pocházel z Ukrajiny, ale Camillovi předci se již v polovině 18. století dostali do střední Evropy. Camillův prastrýc Andrej Razumovský působil v diplomatických službách ruského carského dvora, zastával funkce velvyslance v Benátkách, Kodani, Stockholmu a Vídni, kde se usadil, stejně jako jeho mladší bratr Gregor, Camillův dědeček. Camillův otec Leon prodal veškeré své statky, a tak se po jeho smrti rodina ocitla bez majetkového zázemí. Camillo Razumovský vystudoval právnickou fakultu ve Vídni a poté vstoupil do státních služeb. Roku 1882 se oženil s dcerou bohatého pražského obchodníka Marií Wienerovou z Weltenu, s níž získal velké věno a roku 1886 i nezanedbatelné dědictví. To mu umožnilo opustit státní službu a usadit se na Opavsku, kde kromě Horního Vikštejna skoupil postupně další statky – v roce 1888 Melč, 1889 Vítkov, 1896 Jánské Koupele a 1897 Dolní Životice. Na tomto poměrně rozsáhlém území začal vytvářet zcela novou rodinnou tradici, kterou se snažil podpořit především rozsáhlými zakladatelskými aktivitami a zájmem o historii nejen svého rodu, ale také svého nového domova.

Razumovští sice trávili většinu času na svých venkovských panstvích, ale jejich snaha o prezentaci rodové tradice a významu vyžadovala i reprezentativní sídlo v zemském hlavním městě, zejména pro zimní období, kdy byly venkovské statky hůře přístupné. Proto se v závěru 19. století Camillo Razumovský rozhodl postavit v Opavě vlastní palác. Jako stavební místo si zvolil prestižní lokalitu na jižním okraji města v sousedství železničního nádraží, okružní třídy a městského parku, na počátku nově vznikající vilové čtvrti kolem Kopečné ulice (Berggasse, dnes Tyršova). Palác projektoval významný vídeňský architekt Ludwig Tischler (1840–⁠1906) a byla to jeho první, ale zdaleka ne poslední práce pro hraběte Razumovského. Později pro něj vypracoval návrhy, pokud ne všech, tak zcela jistě některých objektů v lázních Jánské Koupele (Léčebný dům/Kurhaus 1900–⁠1901, Lázeňský dům/Badehaus 1898, 1912, pramen Marie 1898) a také paláce a nájemního domu ve Vídni na Jacquingasse 57–59 (1903). Volba stavebního místa i volba architekta, který patřil ve Vídni k nejžádanějším a pracoval hlavně pro šlechtu a novou buržoazii, to vše zapadalo do Razumovského sebeprezentační ideové koncepce. Projekt je datován rokem 1891, výstavbu paláce, označovaného v dobovém tisku jako „letohrádek“ (Lusthaus), v rodině pouze jako „dům“ (das Haus), provedla v letech 1892–⁠1893 firma Augusta Bartela.

Tischler pro Razumovské navrhl variaci tradičního francouzského barokního paláce s prvky vycházejícími z vídeňského pozdního baroka a raného klasicismu. Trojkřídlá budova se otevírala do okružní třídy čestným dvorem, původně uzavřeným oplocením se dvěma vstupními branami. Hlavní reprezentativní křídlo (tzv. corps de logis) zdůrazněné vstupním rizalitem s lodžií flankovanou sloupy a pilastry bylo třípodlažní, zatímco boční provozní křídla pouze dvoupodlažní, s terasami na plochých střechách. Členění fasád užívá obvyklé tektonické prvky – bosáž, pilastry, klenáky nad okny, horizontální římsy – doplněné sochařskou výzdobou (figury pod kladím frontonu, dívčí hlavy v klenácích 1. patra, putti). Zahradní průčelí akcentoval balkon s kovovým novobarokním zábradlím. Štuková výzdoba, mezi níž vyniká erb Razumovských nad hlavním vstupem s iniciálami CR, pochází od vídeňského sochaře Johanna Müllera. Dispoziční rozvržení paláce pracovalo s trojtraktovým schématem. Hlavním schodištěm se vstupovalo do haly ve zvýšeném přízemí a odtud do dalších místností v reprezentativním podlaží (dnes kanceláře ředitelství Slezského zemského muzea), jako byl zrcadlový sál s bohatou štukovou výzdobou a krbem, na nějž navazovala vlevo tmavým dřevem obložená jídelna s kazetovým stropem, vpravo salon. Ze sálu byla přístupná rovněž zimní zahrada, obracející se do anglického parku za palácem. Formální komunikace se uskutečňovala nejspíše v linii přijímací salon – salon – zrcadlový sál – jídelna, méně formální v přímé linii čestný dvůr – hala – sál – zimní zahrada – park. Po stranách dvouramenného schodiště do patra se nacházel hostinský a pánský pokoj s okny do čestného dvora. V patře, vyhrazeném pro soukromý život rodiny, se nacházely menší obytné místnosti – trojice dětských pokojů, herna s učebnou, ložnice hraběnky s toaletou a ložnice hraběte spojená s jeho pracovnou, snídaňová jídelna a koupelna, v předsíni bylo moderně řešeno ukládání oblečení do vestavěných skříní. Nad zimní zahradou byla terasa s výhledem do parku, další dvě terasy se nacházely nad postranními křídly a byly přístupné z 1. patra. Snížené přízemí bylo vyhrazeno provoznímu zázemí paláce – nacházela se zde kuchyně, spíž, umývárna nádobí, kotelna centrálního vytápění, prádelna, jídelna personálu, sklepy a vozovna. Do severovýchodního rohu hlavního křídla bylo vloženo oválné provozní schodiště propojující všechna podlaží včetně podkroví. Provozu sloužila také boční křídla, kde byly umístěny stáje, krytá umývárna vozů či byt vrátného, v patře pak byty služebnictva a kočího a komora na krmivo. Rovněž podkroví hlavního křídla sloužilo částečně pro personál (s výjimkou hostinského pokoje), zbytek zabíraly půdní prostory. Budova byla vybavena rozvodem vody a splachovacími toaletami. Stejně jako v případě jiných svých zakladatelských aktivit i zde se hraběcí pár prezentoval pamětní deskou s mottem: Des Hauses Schmuck ist Reinlichkeit, des Hauses Glück – Zufriedenheit, des Hauses Segen – Frömmigkeit. Erbaut 1892/1893.

Za palácem se rozvíjela zahrada, spojená se zimní zahradou paláce jednoramenným kamenným schodištěm, které je druhotně ozdobeno barokními vázami s reliéfními náměty z antické mytologie (Herkulovy činy, Hermes, Pan pronásledující nymfu Syrinx). Ze zahrady se dochovalo torzo původní kompozice, částečně ohrazené úseky zdí. Na umělé vyvýšenině s jednoramenným schodištěm se patrně nacházel zahradní pavilon (nedochován). Z hodnotných dřevin můžeme jmenovat trojkmenný platan javorolistý, centrální skupinu stálezelených dřevin (rododendron, tis červený a pieris japonský), skupinu javorů dlanitolistých. Jihovýchodní konec zahrady byl bohužel zničen vytvořením parkoviště a výstavbou garáží.

V roce 1926 bylo do jihozápadního křídla vestavěno dřevěné dvouramenné schodiště. Na konci 2. světové války hořela střecha a do objektu poté zatékalo, čímž byl zčásti poškozen interiér. V roce 1945 byl palác (stejně jako venkovské statky) Razumovským konfiskován a rodina v roce 1946 odešla do Vídně. Objekt byl roku 1946 přidělen Slezské studijní knihovně, která nechala hned téhož roku opravit střechu a provedla menší úpravy v podobě několika nových příček nebo vytvoření umývárny se šatnou v přízemí. V roce 1949 získal budovu Slezský studijní ústav, který ji nechal v následujících letech podle projektu architekta Josefa Krieschkeho adaptovat pro své potřeby. Byla opravena fasáda, změněno několik příček a dveřních otvorů, odbourána zasklená veranda a zřízeno ústřední topení. Tehdy bylo také odstraněno oplocení čestného dvora. V roce 2011 prošla budova zásadní rekonstrukcí, při níž byly rehabilitovány původní prvky a opravena fasáda včetně repase oken.

Přes úpravy v 2. polovině 20. a počátkem 21. století se v interiéru dochovalo množství původních prvků jako těleso hlavního schodiště (s výjimkou obložení z 50. let 20. století) a těleso bočního schodiště, stropní podhledy s fabionovými římsami, dřevěné kazetové podhledy v bývalé jídelně a salonu ve zvýšeném přízemí, krb v bývalém zrcadlovém sále, profilované dveře s obložkami a částečně i s původním kováním, špaletová okna s dekorativními řezbami a částečně dochovaným kováním, některé dřevěné podlahy a keramická dlažba, kované prvky.

 

RR