O objektu
Za významných politických i společenských změn po revolučním roce 1848 se začíná etablovat v opavské společnosti vyšší střední vrstva, jejíž součástí se stávají i úředníci samosprávných institucí a příslušníci inteligence, kteří si kromě jiného začínají prosazovat větší nároky na reprezentativní bydlení. Zatímco na okrajích historického centra, odkud zmizely městské hradby, vznikají po vzoru vídeňské Ringstrasse především veřejné stavby (správní, školní), v samotném vnitřním městě rostou na stále ještě středověké struktuře moderní vícepatrové činžovní domy. Od 70. let 19. století začali opavskou architekturu ovlivňovat nejen zaměstnanci zemského a městského stavebního úřadu, ale i několik soukromých podnikatelů, jejichž firmy ovládly na přelomu 19. a 20. století opavský stavební trh. K nim patřil i architekt a stavitel Julius Lundwall, jehož stavební rejstřík byl velmi pestrý – od veřejných staveb až po nájemní domy. Právě jich realizoval v Opavě několik desítek, a dokonce vytvořil specifický typ nájemního domu užívaný téměř 30 let. Lundwall patřil k těm podnikatelům (dnes bychom řekli developerům), kteří ve vlastní režii stavěli nebo přestavovali domy, které potom pronajímali nebo prodávali. Takovéto jeho domy najdeme i na Masarykově třídě (tehdy Panské ulici).
Zde již od 17. století stály převážně šlechtické domy a paláce (podle nich ulice dostala název Panská), které byly v 1. třetině 19. století adaptovány. K dalším významným stavbám patřila Trasslerova tiskárna s knihkupectvím na jižním konci. Naproti ní stál již od středověku minoritský klášter s kostelem sv. Ducha a v jeho sousedství palác zemské vlády adaptovaný z někdejšího kláštera klarisek. Na protější straně ulice byla v letech 1884–1886 vystavěna na místě kasáren novorenesanční budova pošty. Na severním konci stála od roku 1855 židovská modlitebna (později přestavěná na tělocvičnu Sokola a ještě později na kino) a o něco jižněji, na protější straně na nároží s Masařskou ulicí, byla minimálně od 17. století budova věznice s kaplí sv. Magdaleny. Po její demolici v roce 1890 zůstala větší část plochy nezastavěná (později tu vznikl menší parčík), menší část byla prodána jako stavební parcela. Jižně od ní stály dva v jádru ještě středověké domy čp. 362 a 363.
Dům čp. 362 (dnes čp. 329) vlastnil od roku 1896 obchodník se dřevem a majitel pily v Hradci nad Moravicí Wilhelm Lichnofsky s manželkou Johannou. Manželé Lichnofští (mimo jiné rodiče prvorepublikového československého hokejového reprezentanta Erwina Lichnofského), kteří obchodovali nejen se dřevem, ale také vyráběli vafle a cukrovinky, nechali starý dům zbourat a přikoupili s ním sousedící část parcely po zbořené věznici. Na tomto pozemku pak nechali v roce 1898 postavit podle projektu architekta a stavitele Julia Lundwalla nárožní dvoupatrový dům, jenž se svou výzdobou i hmotovým uspořádáním, které napodobuje velké městské paláce, hlásí k barokní architektuře. Jeho hlavní průčelí není obráceno do hlavní ulice, ale do uličky Masařské. Akcentuje ho vstupní rizalit s polygonálním arkýřem na konzolách se lvími hlavami. Parter je v obou pohledově exponovaných průčelích členěný pásovou rustikou, která armuje i nároží. Okna prvního patra v šambránách se zaoblenými rohy mají výrazné segmentové frontony se štukovým barokizujícím dekorem – oválné kartuše, voluty, palmety, zvoncové závěsy. Naproti tomu okna ve druhém patře mají výzdobný aparát střídmější – profilované nadokenní římsy se subtilními rámci s volutami a akanty. V levé části hlavního průčelí jsou okna nahrazena v prvním patře mělkou nikou (zřejmě pro sochu), ve druhém patře pamětní deskou s datací 1898. Výraznou korunní římsu se zubořezem nesou volutové konzoly, vlys je zdobený mřížkou a štukovými volutovými kartušemi s palmovými listy. Do nádvorního bezozdobného průčelí byly vloženy lodžie s kovovým zábradlím. Manželé Lichnofští posléze provozovali i lázně, když si za svým nájemním domem nechali na rohu Masařské a Lazebnické ulice v letech 1912–1913 vystavět třípodlažní Centrální lázně s krytým bazénem. Lázně byly zbořeny v roce 1964 a na jejich místě je dnes parkoviště.
Stavitel Julius Lundwall si ve stejném roce, kdy začala stavba domu Lichnofských, koupil od zlatníka Karla Pelzera sousední dům čp. 363 (dnes čp. 330) a záhy na jeho místě vystavěl třípatrovou novostavbu s obytným podkrovím rovněž ve stylu pozdního historismu. Stavitel využil úzkou parcelu, vyměřenou ještě ve středověku, a postavil vertikálně komponovanou stavbu, jejíž dominantu tvoří subtilní dvojboký dvoupodlažní arkýř s balkonem v posledním patře. Zatímco parter je členěný pásovou rustikou, v patrech aplikoval kontrast hladké omítky s keramickým obkladem. Výzdobnými prvky uplatňovanými zejména ve frontonech a v parapetech arkýře jsou štukové palmety, akanty, andílčí hlavičky, maskarony, kartuše a volutové konzoly. V kartuších na parapetu druhého patra arkýře se nachází datace Anno 1898. Průčelí završuje výrazná korunní římsa nesená dvojicemi konzol. Z nízké sedlové střechy vyrůstá komolá věžice s mohutným vikýřem a kovářsky pojatými hromosvody a zahrádkami.
RR
