O objektu
Když se od poloviny 19. století začala zástavba Opavy posouvat mimo okruh městských hradeb, byla mezi bývalou Jaktařskou a Hradeckou branou vytyčena skromná reakce na vídeňskou okružní třídu (Glacis, dnes ulice Olbrichova). Na ni navázala ve východní části města někdejší Alej přátelství (dnes Nádražní okruh), ústící na severu do Těšínské ulice. Od 70. let 19. století se v tomto prostoru soustřeďovala výstavba průmyslových podniků na pozemcích knížete Lichtenštejna mezi železniční tratí a řekou Opavou (rafinerie cukru, přádelna). Proces urbanizace pak pokračoval v roce 1892 vytyčením Lichtenštejnské ulice (dnes Komenského), která spojila Dolní náměstí s okružní třídou a později byla protažena až k Těšínské ulici. Tento urbanistický zásah umožnila demolice opavského zámku, který stál v trase této ulice, na přelomu let 1891–1892.
Na někdejší zámecké zahradě byla v první polovině 90. let 19. století vystavěna budova uměleckoprůmyslového muzea. Iniciátorkou vzniku muzea byla obchodní a živnostenská komora, která chtěla jeho založením podpořit kvalitní umělecké řemeslo a ovlivnit výrobu uměleckoprůmyslových výrobků, které byly sice často solidní a účelné, ale jejich estetické kvality nebyly dostačující. Od muzea komora očekávala jak vzdělávání obyvatelstva, tak vzor a inspiraci pro drobné řemeslníky, kteří by pak mohli lépe konkurovat velkým průmyslovým podnikům. Slezské zemské muzeum pro umění a průmysl (v roce 1889 přejmenované na Muzeum císaře Františka Josefa pro umění a řemesla) bylo založeno v roce 1882 a v roce 1888 rozhodlo jeho kuratorium o výstavbě samostatné muzejní budovy. O pět let později byla vyhlášena architektonická soutěž, v jejíž porotě zasedli například Karl von Hasenauer nebo Ferdinand Fellner ml. V konkurenci 24 návrhů (15 z Vídně, dvou z Prahy, dvou z Opavy, dvou z Bílska a po jednom z Krnova, Liberce a Petrovaradínu) zvítězili bratři Josef a Anton Drexlerovi a na druhém místě se umístil opavský rodák a v té době již etablovaný vídeňský architekt Josef Maria Olbrich, ale vedení muzea si nakonec vybralo k realizaci návrh s názvem SILESIA vídeňských architektů Franze Kachlera a Johanna Scheiringera, kteří obdrželi jen čestné uznání. Stavební rada Eduard Labitzky předložil odůvodnění, podle něhož tento návrh odpovídal stavebnímu programu, půdorys byl dobře promyšlený, fasáda elegantní a návrh představoval vynikající architektonický počin s krásnou kopulí. Pozemek pro stavbu, kterou financovala obchodní a živnostenská komora, daroval kníže Jan II. z Lichtenštejna. Stavbu realizovala firma opavského stavitele Julia Lundwalla, kamenické práce provedly firmy Julia Kellnera z Opavy a Hermanna Frankeho z Černé Vody. Stavba začala 1. května 1893 a slavnostní otevření proběhlo 27. října 1895. Část prvního patra zabrala pro své kanceláře obchodní a živnostenská komora.
Kachler se Scheiringerem navrhli symetrickou trojtraktovou budovu ve stylu italské novorenesance na téměř čtvercovém půdorysu, završenou kopulí. Vstupní průčelí akcentuje dvojice lodžií nad sebou, v parteru s dórskými a v patře s korintskými sloupy. Velký sál v patře osvětlují vysoká půlkruhově zaklenutá okna. Lodžii prvního patra zdobily figurální plastiky – alegorie malířství, sochařství a architektury od vídeňského sochaře Karla Schwerzeka (zničeny v roce 1945), atiku gryfové – alegorie habsburského panovnického rodu (zničeny v roce 1945), šest múz a dvojice Pegasů od vídeňského sochaře Theodora Friedla. Měděnou sochu Génia na vrcholu kopule zhotovili umělečtí kováři Laukotsky a Schachtern podle návrhu Theodora Friedla. Fasádu původně zdobily také medailony slavných umělců. Boční průčelí mají po stranách rizality završené trojúhelnými štíty se štukovou výzdobou. Parter je členěn rustikou, patra korintskými pilastry, nad okny v patře se střídají přímé a trojúhelné frontony. Původně zde byla vyhrazena místa pro alegorie řemesel, není jasné, zda byly realizovány. Trojicemi vstupních dveří s půlkruhovými záklenky se vstupuje do rozlehlého vestibulu, na který navazuje dvoupodlažní hala prosvětlená světlíkem původně s dekorativní vitráží a obklopená patrovým arkádovým ochozem. Z něj jsou přístupné jednotlivé výstavní sály v bočních křídlech. Vestibulu odpovídá v patře velký sál (Lichtenštejnský) s průhledem do kopule. Stěny těchto reprezentativních prostor byly bohatě zdobeny štuky, štukolustrem a nástěnnými malbami s renesančním dekorem. Tato výzdoba bohužel zanikla při rekonstrukci muzea, silně poškozeného za 2. světové války, a při následné adaptaci již nebyla obnovena, stejně jako bombou zasažená kopule.
K poválečné obnově muzea vznikly dvě architektonické studie: od manželů Oskara a Ely Oehlerových a od Zdeňka Alexy. Byla vybrána varianta architekta Alexy a při její realizaci v letech 1947–1951 byl při respektování původní dispozice modernisticky řešen interiér včetně nové expozice, která existovala až do roku 1981. V roce 1986 byla obnovena kopule nad hlavním sálem. V letech 2010–2012 proběhla rozsáhlá rekonstrukce.
RR
