Městské divadlo

V ústřední poloze v historickém jádru Opavy mezi Horním náměstím a městským kostelem Nanebevzetí Panny Marie vznikla v prostoru bývalého hřbitova v letech 1804–⁠1805 s ohledem na podnět tehdejšího purkmistra Johanna Josepha Schösslera podle návrhu Josefa Deweze klasicistní budova městského divadla. Základní kámen byl položen 1. května 1804 a první představení se v budově odehrálo 1. října 1805.

Divadelní budova lapidárního kubického pojetí s fasádou členěnou pásovou rustikou a s valbovou střechou se stala ústředním prvkem západní strany Horního náměstí a vytvořila protiváhu budovy městské Hlásky. První projekt na přestavbu divadla vznikl v roce 1854 a zpracoval jej vídeňský architekt Eduard Kuschée. Pro nedostatek financí se však neuskutečnil. Skutečně výraznou proměnou prošlo divadlo v letech 1882–⁠1883. V roce 1882 totiž zemská vláda rozhodla o přidělení částky 150 000 zlatých na jeho rekonstrukci. To umožnilo uskutečnit radikální přestavbu podle plánů vytvořených inženýrem městského stavebního úřadu Eduardem Labitzkým. První představení se v přestavěném divadle odehrálo 20. září 1883. Tehdy divadlo dostalo svou charakteristickou novorenesanční podobu v duchu přísného historismu s čelním průčelím akcentovaným středním tříosým rizalitem, doplněným v úrovni atiky štítem s hodinami. Po destruktivním požáru v roce 1909 se uskutečnila obnova divadla, během níž zůstal historizující ráz objektu sice zachován, ale původní novorenesanční interiéry byly přetvořeny v duchu propojení novobaroka, secese a dekorativismu odvozeného z prostředí francouzského krále Ludvíka XVI. Tyto úpravy navrhl a provedl vídeňský divadelní malíř Ferdinand Maser.

Válečné události na jaře 1945 znamenaly značnou destrukci budovy. Divadlo koncem dubna 1945 vyhořelo a bylo poškozeno bombardováním a odstřelováním centra Opavy. Následovala postupná oprava divadla, v němž se začalo provizorně hrát již v říjnu téhož roku. Pokračovaly další opravy a vše vyvrcholilo radikální purizací fasád, uskutečněnou v letech 1949–⁠1950 podle návrhu architekta Jaroslava Pelana. Tato provizorně chápaná úprava odstranila historizující prvky fasád, zatímco historizující výraz v interiéru hlediště zůstal zachován. Součástí exteriéru se stala dvě sousoší a pásový reliéf sochaře Vincence Havla, přepracováno bylo primárně dispoziční řešení budovy a vnější plášť objektu. Průčelí divadelní budovy bylo radikálně zjednodušeno. Uvedená radikální úprava, označovaná také jako „kasárenská“, byla již ve své době vnímána jako provizorní, a kritická reflexe vycházela nejen z prostředí odborné veřejnosti, ale také od opavských obyvatel. Pelanovo pojetí přitom obracelo pozornost k neoklasicistní strohosti původního divadelního objektu z počátku 19. století, i když postrádalo kompoziční vyváženost a architektonický detail. Svou strohostí a doplněním sochařskými díly V. Havla však vyjadřovalo ideje pozdního funkcionalismu a příklonu ke klasicistním principům a odráželo i fakt, že éra modernismu přinášela odpor vůči historismu. Zároveň se s novým komunistickým režimem začala zdůrazňovat národní tradice v opozici vůči německému prostředí, a potažmo německé Opavě. V polovině 50. let tak vznikl návrh architektů Miroslava Selingera a Josefa Krischkeho, který počítal s výraznou přestavbou a dostavbou divadla a s řešením fasád v duchu klasicizujícího historismu socialistického realismu. Uvedený záměr byl realizován jen částečně v letech 1955–⁠1957 přístavbou provozních prostor v západní části objektu s rozměrnými obdélnými okny ve štukových špaletách s římsovými frontony. Úprava ovšem postrádala výraznější architektonické kvality a lze v ní spatřovat doznívání socialistického realismu.

Poslední výrazná změna se uskutečnila na přelomu 80. a na počátku 90. let 20. století. V roce 1986 byla vypsána architektonická soutěž na přestavbu divadla včetně nového řešení jeho vnějšího výrazu. Řešení Ivo Klimeše nebylo vybráno, zvítězil návrh architektů Jančíka a Hanušky. V letech 1988–⁠1989 vypracoval Okresní stavební podnik Opava projekt celkové rekonstrukce. Koncem roku 1989 bylo divadlo uzavřeno a opětně bylo uvedeno do provozu počátkem října 1992. Uvedené plány však byly ještě před zahájením prací a v období záhy po sametové revoluci v listopadu 1989 podrobeny kritice, proto se v roce 1990 změnila celková koncepce rekonstrukce a projekt byl přepracován. Tehdy Ivo Klimeš vystoupil s požadavkem, aby se divadlu vrátila ztracená historická podoba, i když plánované změny počítaly s proměnou proporcí stavby, tudíž mechanický přístup nebyl možný. Z koncepce byla realizována jen část návrhů, změny se uskutečnily v dispozičním i prostorovém rozvržení divadla, takže výškové rozvržení podlaží je odlišné od historického stavu. Dále byly provedeny jen některé Ivo Klimešem navržené úpravy ve vztahu jeviště a hlediště. V případě vnějšího pláště se to týkalo vytvoření repliky novorenesančních fasád, jaké byly budově vlastní do válečného zničení na jaře 1945. Náznaková obnova historizujících průčelí se uskutečnila na závěr uvedené rekonstrukce, konkrétně počátkem 90. let 20. století podle návrhu architekta Tomáše Šantavého. Fasády opatřil pásovou bosáží, okna osadil do štukových ostění s trojúhelníkovými a segmentovými frontony. Celek završují profilované římsy na konzolách a balustrová atika, na nárožích zvýrazněná pylony. V čele opět dominuje mělký trojosý rizalit s hlavním vstupem, k němuž vede schodiště, nad vstupem je balkon s balustrádou a nad okny patra trojúhelníkový štít, v jehož ploše je umístěna plasticky vyvedená slezská orlice. Proporčně odlišné je řešení druhého patra a v minulosti existující štít s hodinami nebyl realizován. Tato úprava právě různými odchylkami vyjadřuje limity při vytváření repliky fasády vzhledem ke stavebním proměnám stavby jako takové. Reflektovala nemožnost přesně vyjádřit historické vztahy v kompozičním řešení historizující úpravy fasády. Navíc pro takový úkol nebyly patřičné možnosti a zkušenosti, a to jak s ohledem na projekční možnosti, tak i na změny v materiálovém a formálním provedení fasád. Uvedená úprava patří navzdory svým limitům k pozitivním příkladům rehabilitace historické architektury. Souvisela jednak s potřebou napravit aspoň v jednom dílčím případě destrukci, která postihla historické jádro Opavy, jednak v domácím prostředí splynula s nástupem architektonické postmoderny v období na přelomu 80. a 90. let minulého století, i když podněty ze Západu do Československa velmi pozvolna pronikaly již od 70. let. V širším kontextu se v ní odrážel také proces restituce historického povědomí a nástup konzervativismu. V opavském prostředí tyto tendence nabraly podobu hledání a objevování identity Slezska a historie bývalého slezského hlavního města. Součástí zmíněné rekonstrukce a obnovy historického pojetí průčelí divadelní budovy se stala i nová přízemní přístavba na západním konci objektu, konkrétní ukázka postmoderní architektury.

Tato přístavba je napojená na přístavbu divadelní budovy z poloviny 50. let minulého století zapuštěným odsazením. V tomto odsazení je směrem od kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěn hlavní provozní vstup pro zaměstnance. Na odsazení navazuje část, která má půdorys ve tvaru půlkruhu. Fasády této závěrečné západní hmoty divadelního bloku jsou pojednané pásovou rustikou a završené profilovanou korunní římsou. Směrem k západu se přístavba otevírá do veřejného prostoru proskleným obdélným vstupem kavárny s markýzou, uvozeným ustupujícími francouzskými okny. Před okny je symetricky rozvržená dvojice sloupů, nesoucích korunní římsu v podobě atiky završující hmotu přístavku. Uvedená přístavba má podobu postmoderního pavilonu, který svou náplní v podobě kavárny propojuje kulturní obsah divadelního objektu s každodenním životem města.

 

MSt