Café Niedermeyer

V místech, kde stával Pražmovský palác, vznikl na samém konci 19. století velký nárožní nájemní dům s kavárnou Niedermeyer. Stavebníkem domu byl totiž Leopold Niedermeyer (1854–⁠1923), původem z Dolních Rakous. Spolu s rodinou se přestěhoval do Opavy v roce 1889. Zde začal v domě na nároží dnešní Masarykovy třídy a Hrnčířské ulice provozovat kavárnu, později známou pod názvem Raida. Na samém konci 19. století se rozhodl postavit si vlastní dům. Zprvu oslovil opavského rodáka a architekta Josefa M. Olbricha (1867–⁠1908), aby navrhl velkoměstsky a moderně pojatý nájemní dům, v němž by byl prostor pro kavárnu. Olbrich tehdy vytvořil slavnou studii domu ve formách vegetabilní secese se zdůrazněným parterem a vykonzolovaným mezaninem pro kavárnu s arkýřovými okny na nároží. Vyšší dvě patra pojednal střídmým způsobem s rostlinnou výzdobou pod korunní římsou. Nároží domu akcentoval v úrovni atiky dvojicí ženských postav držících ve zdvižených rukou vavřínové věnce. Zmíněné postavy pak uvozovaly štít nad centrální částí nároží. Olbrichovy bravurní skici opavské Niedermeyerovy kavárny se staly – navzdory tomu, že dům podle nich nakonec postaven nebyl – symbolem nové secesní architektury. „Návrh Niedermeyerovy kavárny patří nepochybně k nejvypjatějším výrazům secesního dekorativismu ve střední Evropě, kde jinak pod Wagnerovým vlivem převažovala orientace k věcnému tektonickému projevu,“ napsal ve studii o Olbrichově rané tvorbě historik umění Jindřich Vybíral. Svým působivým podáním Olbrich vytvořil představu domu jako oslavy života, mládí, krásy a nastupující moderní estetiky, byť někteří kritizovali jeho pojetí jako příliš malebné nebo až příliš odvozené z barokních principů. Rostlinné motivy vegetabilní secese pod korunní římsou se v tomto neuskutečněném návrhu doplňovaly s křehkostí proskleného parteru, zdůrazněného podle architektovy fantazie kombinací kovové konstrukce a velkých skleněných tabulí. Navzdory značné působivosti si Olbrichův návrh L. Niedermeyer k realizaci nevybral.

Nové a výrazně přepracované plány pro zamýšlenou novostavbu nakonec pravděpodobně vypracovala projekční kancelář známého opavského stavitele Julia Lundwalla. Nám neznámý architekt z této kanceláře se do jisté míry inspiroval Olbrichovým dynamickým návrhem s akcentem v nárožní partii, komponované na průhled Ostrožnou ulicí. Přesto tvůrčím způsobem řešení domu pozměnil. Zatímco Olbrich kladl důraz na osu nároží a horizontálně rozvinutý parter s mezaninem, kde se počítalo s kavárnou, v novém projektu je nároží zdůrazněno do určité míry odlišně. V realizované stavbě akcent vytváří dvojice arkýřů vykonzolovaných v úrovni mezaninu (prvního patra). Tato dvojice je umístěná symetricky po stranách příčné nárožní osy a je propojená v úrovni tohoto mezaninu balkonem. Namísto Olbrichem zamýšleného rejstříku vegetabilní secese se realizovaná stavba přidržela kolem roku 1900 velmi populárního neobaroka, protipólu rodící se moderny, odkazujícího nikoli na budoucnost, nýbrž na slavnou éru vlády císařovny Marie Terezie. Nově navržený dům tak naplnil představu soudobé architektury s neobarokním průčelím, vhodným podle tehdejších představ jak do prostředí historického města, tak i do nových, právě budovaných čtvrtí.

Dvoupodlažní parter je traktován v pásové rustice a rytmizován římsami, původní francouzská okna mezaninu měla původně balkony s kovovými dekorativními mřížemi, nyní jsou okna v patře opatřená zděnými parapety, a tudíž umožňují méně otevřený výhled do exteriéru než původní otvory. Přitom právě výhled do ulice představoval jeden z charakteristických principů velkoměstského kavárenského prostoru. V úrovni druhého a třetího patra člení uliční průčelí domu vysoký pilastrový řád a celek dotváří barokní dekor kolem okenních otvorů. Průčelí završuje korunní římsa s konzolami. Zaoblené nároží uvozují mezi prvním až třetím patrem již zmíněné dva arkýře. Nároží ukončuje atika nad arkýři s vertikálami štítů a pylonů. Kromě toho bylo nároží dotvořeno zvonovou helmicí, jež tvoří ústřední vertikální akcent v kompozici uličních průčelí domu a ve zdůraznění ústřední části v podobě domovního nároží. I když zůstalo u velkoměstského měřítka a kompozice se stejně jako v případě Olbrichova návrhu soustředila na nároží, realizovaný projekt využil tvarový aparát tehdy populárního pozdního historismu ve formách novobaroka, rozvíjeného na přelomu 19. a 20. století. Zvolený slovník architektury poloviny 18. století byl začleněn do měřítkem výrazně větší, tedy novodobější kompoziční sestavy, odpovídající nárokům utvářejícího se moderního města. Z dispozičního hlediska se kavárna dělila na ústřední prostor samotné kavárny v nároží domu, přístupný trojramenným schodištěm z přízemí. Z této místnosti se vpravo vcházelo do dámského salonu, vlevo pak do kulečníkového sálu obdélného půdorysu v křídle podél Hrnčířské ulice. Ze sálu se vstupovalo v přední části do kuchyně a zcela vzadu do herny.

Vnější výraz domu v rovině parteru pozměnily už zásahy v meziválečném období, kdy v parteru sídlila filiálka nacionálně zaměřeného bankovního ústavu Kreditanstalt der Deutschen. Navzdory válečné destrukci centra Opavy v roce 1945 však dům zůstal zachován. Výraznější změny se uskutečnily v roce 1964 v souvislosti s novou zástavbou Hrnčířské ulice a s potřebou rozšíření uličního profilu vzhledem k narůstající dopravě. Tehdy byl v rovině přízemí vytvořen ze strany Hrnčířské ulice průchod pro pěší. Znamenalo to ztrátu předního traktu parteru i úpravy v řešení fasád. V souvislosti se vznikem pěší zóny v historickém jádru Opavy však ztratil zmíněný průchod opodstatnění, a proto jej současný vlastník domu získal zpět, aby tyto prostory znovu začlenil do domovního organismu. Zanedlouho uvidíme, nakolik se podařilo současnému majiteli vyřešit tuto část průčelí domu i znovuoživení parteru.

MSt