Přestavba pošty

O objektu

Nynější administrativní palác vznikl přestavbou starší novorenesanční budovy podle návrhu architekta Miloslava Kopřivy v letech 1924–⁠1929 na pomezí rondokubismu a purizujících tendencí modernismu.

V roce 1743 nechala Marie Terezie zřídit hlavní poštovní úřad pro Rakouské Slezsko v Opavě. Nejprve se úřad po městě různě stěhoval, od 40. let 19. století do roku 1886 sídlil v sousedství opavské radnice v prostoru dnešní Slezanky. Poté se přestěhoval do nového novorenesančního paláce v Panské ulici, postaveného pro potřeby pošty v letech1884–1886 podle návrhu vídeňského architekta Friedricha Setze (1837–⁠1907). Tato nárožní novostavba se obracela symetrickým průčelím se středním trojosým rizalitem v intenci vítězného oblouku do zmíněné ulice a korunoval ji štít s hodinami a kýlovitá střecha.

Vzhledem k nárůstu frekvence poštovních služeb se rozhodl stát budovu počátkem 20. let minulého století přestavět. Projekt vytvořil brněnský architekt Miloslav Kopřiva        (1894–⁠1968), který zakázku řešil prolnutím forem národního slohu či rondokubismu a celkové koncepce reflektující purizující modernismus. Kopřiva se po krátkém působení u zemské správy politické v Brně na počátku 20. let osamostatnil. Zvláště pro venkovské obce a města na Moravě a ve Slezsku navrhoval školské budovy, sokolovny nebo administrativní paláce peněžních ústavů. Ve svém soutěžním návrhu na přístavbu Zemského domu v Brně z roku 1923 použil obdobnou kombinaci rondokubistických a puristických forem.

V opavském projektu z roku 1925 a v následné realizaci z let 1927–⁠1929 však ještě více zdůraznil střídmost zvoleného přístupu. V realizaci dokončené v závěru 20. let například rytmizoval atiky nad druhým patrem pilířky osazenými segmentovými hlavicemi, které odkazovaly k jeho architektonickým začátkům a k národnímu slohu. Budovu nastavil podle požadavků poštovního úřadu o patro, opatřil ji rozměrnějšími vstupními a okenními otvory, „očistil“ průčelí stavby i interiéry s důrazem na lapidární hmotové a dispoziční rozvržení za pomoci železobetonové a ocelové konstrukce. V hlavním průčelí ponechal trojosý střední rizalit, na který umístil pětiosou širší nástavbu v druhém patře, a tím tuto vstupní partii paláce zdůraznil. Totéž platí pro nároží, kde uplatnil motiv válcového pilíře a budovu korunoval věžovou nástavbou v rovině atikového patra. V přízemí rozšířil a upravil přepážkovou halu a provozní část objektu v bočním křídle opatřil dvojramenným schodištěm. Zadní vjezd z ulice U Pošty zpřístupňuje obdélný dvůr, který sloužil vykládce a nakládce poštovních vozidel.

Přestavbu realizovala stavební firma Františka Koláře a Jana Rubého z Moravské Ostravy a kovové uměleckořemeslné prvky vyráběla prostějovská firma Vulkania. Budova se stala moderní dominantou Masarykovy třídy. V roce 2014 však Česká pošta svou pobočku na Masarykově třídě uzavřela a přenesla její služby do nového obchodně-společenského centra Breda & Weinstein. Následně zmíněný objekt prodala soukromému investorovi. Nynější vlastník, společnost MG PHARMA s.r.o., realizuje projekt přestavby domu pro potřeby lékařských ordinací, seniorského bydlení, kavárny či provozovny oční optiky.

 

MSt

Literatura

  • Josef Gebauer – Pavel Šrámek, Náměstí a ulice města Opavy. Historický místopis, Opava 1990, s. 89–90.
  • Zdeněk Kudělka – Jindřich Chatrný (edd.), O nové Brno. Brněnská architektura 1919–⁠1939. Katalog stálé expozice Muzea města Brna I. Textová část, Brno 2000, s. 84–85.
  • Karel Müller – Pavel Šopák, Opava. Zmizelá Morava a Slezsko, Praha – Litomyšl 2010, s. 35 a obr. 45.
  • Romana Rosová – Martin Strakoš (eds.), Průvodce architekturou Opavy, Ostrava 2011, s. 171.
  • MS [Martin Strakoš], Poštovní a telegrafní úřad Opava 1, in: Petr Urlich (ed.), Slavné pošty Čech, Moravy a Slezska, Praha 2013, s. 189–190.
  • Jaroslav Štěpánek, Stavby poštovních budov v obvodu ředitelství pošt a telegrafů v Opavě v letech 1926–⁠1936, in: Technická práce na Ostravsku 1926–⁠1936, Moravská Ostrava 1936, s. 643.
  • Jindřich Vybíral, Opavská architektura v letech 1918–⁠1929, Časopis Slezského muzea, série B – vědy historické, 35, 1986, s. 175–176.