Městská spořitelna

Ve druhé polovině 19. století byla na místě zbořených městských hradeb na jihozápadním a jižním obvodu města vytyčena po vzoru vídeňské Ringstrasse poněkud skromnější okružní třída nazvaná podle prvních staveb, které zde vznikly, Školním okruhem (Schulring, dnes Olbrichova). Na jeho severním konci, v místě zbořené Jaktařské brány a někdejšího trhu se senem, se v důležitém komunikačním uzlu, k němuž náležely ještě silnice na Krnov a Olomouc, zformovalo nové náměstí nazvané od roku 1877 jménem císaře Františka Josefa I. (dnes náměstí Republiky). Jednou z jeho dominant se na přelomu 19. a 20. století stala budova městské spořitelny.

Na místě, kde dnes stojí budova spořitelny, se v minulosti při městské hradbě nacházely dva měšťanské domy, o nichž máme první písemné zmínky z konce 16. století. Jeden z nich byl městskou krčmou (tabernou) a později fungoval jako takzvaná malá sladovna. V roce 1826, již po zboření hradeb, koupili oba domy bratři Wilhelm a Josef Czeikové, kteří zde začali provozovat továrnu na výrobu sukna. V polovině 19. století v nich fungovala tzv. Boullovská kasárna (pojmenovaná podle předchozího majitele Alberta von Boulleé). Na konci 19. století si místo vybrala městská spořitelna k výstavbě své nové budovy.

Opavská městská spořitelna byla založena již v roce 1858 s cílem podporovat drobné vkladatele a tím přispívat k rozšíření spořivosti a účelnému využití finančního kapitálu. Roku 1887 koupila dům v jižní frontě Horního náměstí vedle radnice, ale rozvíjejícímu se finančnímu ústavu prostory brzy přestaly dostačovat a spořitelna se začala poohlížet po nové budově. Nejprve se uvažovalo o přestavbě Schmetterhausu (dnešní Hlásky) a jeho okolí pro budovu nové radnice a spořitelny, ale městský hlavní inženýr Emil Lubich von Milovan toto řešení s ohledem na finanční náročnost a urbanistické a architektonické požadavky nedoporučil. Roku 1897 se členy vedení spořitelny stali stavební rada Karl Stenzel, vrchní inženýr Ferdinand Puchner, zemský inženýr Adolf Müller a architekt Karl Kern, kteří vytvořili stavební výbor. Bylo vytipováno sedm potenciálních stavebních míst, z nichž stavební výbor doporučil jako nejvhodnější bývalou Heiderichovu nemocnici. Spořitelna si ale nakonec vybrala, zřejmě i kvůli výhodné poloze při okružní třídě, budovu Boullovských kasáren. Výhodné bylo také to, že se jednalo o přestavbu starších objektů, takže se na ně vztahoval asanační zákon z roku 1895, který stavebníky osvobodil na 20 let od činžovní daně.

V roce 1898 proběhla na projekt nové spořitelní budovy soutěž, které se zúčastnilo 18 architektů a stavitelů. Návrhy posuzoval vedoucí architekt vídeňské Unionbaugeselschaft Theodor Bach a profesor Akademie výtvarného umění ve Vídni Viktor Luntz. První cenu (částku 1 200 zlatých) získali vídeňský architekt Friedrich Ohmann a opavský stavitel Julius Lundwall. Druhá cena (800 zlatých) byla udělena vídeňskému architektovi Wilhelmu Knopperovi, třetí cenu (600 zlatých) obdrželi vídeňští architekti Hubert Gessner a Prokop Supich.

Vedení spořitelny vybralo k realizaci projekt Friedricha Ohmanna (1858–⁠1927) s drobnými úpravami a uvolnilo částku 220 000 zlatých na jeho realizaci. Friedrich Ohmann řešil budovu jako dvoukřídlou (s delším křídlem do ulice) na nepravidelném půdorysu. Fasádu pojednal ve stylu neobaroka, s kamennými prvky a plastikami, ve štítu na hlavním průčelí měla být vytvořena alegorická freska k 50. výročí panování Františka Josefa I. Hlavní prostory spořitelny – tedy bankovní dvoranu a pokladnu – situoval architekt do 1. patra, do 2. patra pak kanceláře a zasedací sál. Část dispozice byla určena pro byty. Kvůli Ohmannovým vysokým finančním nárokům na honorář a cestovní výlohy a zřejmě také kvůli podmínce vlastního výběru dozorujícího architekta (město prosazovalo Moritze Hartela) se ale vedení spořitelny nakonec rozhodlo Friedrichu Ohmannovi stavbu nezadat. Rozpracováním plánů a rovněž vedením stavby a vlastní realizací pak pověřilo – na základě výběrového řízení, v němž volilo ze dvou nabídek – místní firmu Karl Kern a Karl Blum. Karl Kern Ohmannův projekt přepracoval razantním způsobem – akceptoval asymetrickou hmotu i půdorys, ale barokizující řešení nahradil formami severoněmecké neorenesance. Dvoupatrová nárožní budova rozvinutá delším křídlem do Kudlichovy ulice (dnes Čapkova) z režného cihlového zdiva s kontrastním pískovcovým obkladem parteru a tektonických prvků vynikala i bohatstvím použitého architektonického tvarosloví – štítů, věžiček, baldachýnů – a také sochařské výzdoby. Kamenné reliéfy a plastiky symbolizující spořivost, obchod, živnosti a zemědělství, stejně jako znak Opavy se štítonoši a portrétní reliéfy zakladatelů spořitelny (Franze Heina, Emila Rochowanského, Karla Richtera) vytvořili vídeňští sochaři Franz Baumgartner a Franz Pönninger. Obdobně opulentní jsou také interiéry s přemírou štukové výzdoby, zlacení, mramorových sloupů, štukolustrových obkladů, balustrád a terazzových podlah. Interiéru dominuje hlavní tříramenné schodiště s mramorovanými sloupy, kovaným zábradlím a stěnami, v jejichž mramorování je na několika místech ukrytý drobný vtip – mužské hlavičky rozeznatelné jen při bližším zkoumání. Schodišťový prostor je zaklenutý křížovými a neckovými klenbami se štuky a malbami s rostlinnými motivy, jejichž autory byli opavští malíři Raimund Alt a Rudolf Hermann. V prvních dvou podlažích jsou ze schodišťových podest přístupné bankovní haly s kazetovými stropy, rovněž velkolepě zdobené štukolustrem, štuky a zlacením a členěné mramorovými sloupy a pilíři. Zázemí spořitelny bylo umístěno podél ulice Čapkovy a do dvorního křídla. Ačkoliv Karl Kern přepracoval Ohmannem navržený exteriér, vnitřní dispozici naopak převzal prakticky beze změny. Projekt částečně ovlivnil také městský inženýr Moritz Hartel, který byl pověřen stavebním dozorem. Poté, co město nechalo zbořit budovu Boullovských kasáren, začala v polovině roku 1900 stavba nové spořitelní budovy. Dokončena byla v prosinci 1902.

V roce 1933 proběhla adaptace interiérů, která se týkala zejména ředitelny a malé zasedací síně v 1. patře, které byly obloženy dubovým táflováním, a velkého zasedacího sálu ve 2. patře, jenž byl přeměněn na obřadní síň, obložen dřevěným obkladem a vyzdoben velkým obrazem se symbolikou běhu manželského života od Paula Gebauera. Přitom byla odstraněna štuková výzdoba stropů a stěn, původní táflování a také reliéf s alegorickou plastikou a portrétem císaře Františka Josefa I. a portrétní galerie opavských starostů a představitelů spořitelny umístěná pod stropem. V bankovní hale pak byl světlík nahrazen stropem. V letech 1994 a 2004–⁠2005 prošla budova obnovou s rehabilitací původních prvků.

RR